Jo městské nenáročné trajdy, to je „pohodička“. Člověk přijde, sáhne za počůraný okap a filmovka je na světě. Postupem času však rozumně dostupné kešky v okolí bydliště začnou docházet a je potřeba se někam posunout. Buď autem dál od domu nebo začít lovit i náročnější kousky. A to nejen náročností, ale i terénem.

A protože mi již začal vysychat keškový fond i ve větších vzdálenostech, začal jsem se zajímat právě o ty náročnější. Copak obtížnost, ta je u mysterek často nahnána složitostí odhalení potřebné šifry. Hřeje se tak jedině vlastní mozek, často ve vlastní šťávě doma u stolu. Ale ty terénní pikantnosti, to je teprve výzva. Obtížnost terénů se posouvá z jedné hvězdičky na pět a člověk najednou zjišťuje, že už je zapotřebí i nějaké to nějaké vybavení… Ale co teď?

Keška na stromě – tak tam prostě vylezu

Tssss, nějaká T5 keška na stromě, to mě nemůže rozhodit. Odmala jsem jako kluk lezl po kdejaké jabloni a pokořit cokoliv v okolí nebyl problém. No jo, ale jednak už to bylo v minulém století a taky před spoustou kil. Tělo začalo být pružné v jiných partiích než dříve a fyzička je přímo úměrná množství autem najetých kilometrů.

I přesto jsem se rozhodnul, že s tím chci něco dělat. Etapa číslo 1 – nejméně bolestivá – je prostý žebřík. V počátcích doby žebříkové stačí žebřík klasický, pokud člověk chce jít s dobou a zároveň se nestrhat, je ideální lehký hliníkový. A pokud člověk chce být trošku cool, pořídí se žebřík teleskopický. Nějaká ta vhodná výzva více terénních hvězdiček tak padla a pocit uspokojení se dostavil. Ale jen na chvíli. S jídlem roste chuť a tak se ve snu výhledu začnou objevovat i další kousky, na které by byl žebřík už jen úsměvnou pomůckou.

To, že žebřík neumí vše jsem si poprvé uvědomil pod stromem. Velkým stromem. Řádově desítky metrů masivní dřevěné hmoty, někde ve výšce houpající se PETka a nikde v nástupní výšce žádná větev, kterými jsem v dětství zdolával jabloně. Tady už to chce pořádnou výbavu.

Zvládnu to sám?

Ze začátku je každý hrdina. Použití autolana jsem zavrhnul hned. Lákaly mě i různé varianty nákupu komponent, které si vyberu na internetu na základě diskuzních fór. Postupem času ale člověk (naštěstí) vystřízliví, protože ten „špagát“, na kterém člověk v těch 30 metrech nad zemí visí, je jediné, co spojuje jeho život a možnost dalšího žití.

Tahle zábava není jako počítačová hra, kde si člověk před něčím náročnějším stav uloží a když spadne, tak si to prostě natáhne z uložené pozice a hraje dál. To je velmi důležitý fakt, který by si každý kačer koketující s výškovými hrátkami měl uvědomit.

Na řadě je požádat zkušenější

Gůgl alias zdroj vědění poradil a já si našel zajímavě vyhlížející kurz „Úvod do stromolezení pro geocaching“. V domluveném termínu se na místě sešla prima parta nadšenců a po chvíli dorazil i Hoblík – náš instruktor stromolezení pro dnešní den.

Po chvíli funění z cesty do kopce k tréninkové kešce to začalo. Nutné poučení o bezpečnosti, teorie a tolik chtěná praxe. Musím ze své pozice laika ocenit cenné rady od člověka, který má za sebou desítky výstupů a pobytem ve výškách viditelně žije. Navíc na vyzkoušení výstupu není potřebné mít jakoukoliv vlastní výbavu – leze se jednoduše se zapůjčenou.

Zhruba pětihodinový kurz je víceméně hodně individuální – i proto se leze maximálně se třemi až čtyřmi kačery. Každý si po osvojení zásad bezpečnosti zkusí nahazování lana, společně se nainstaluje lano do koruny stromu a samozřejmě i hřeb celého programu – finální výstup do koruny stromu ke kešce.

Za mě super! Pokud to chceš taky zkusit bezpečně, mrkni na nabídku termínů.